Po většinu lidských dějin bylo manželství ekonomickým uspořádáním pro udržení majetku a výchovu dětí. Lidé chtěli partnera, na kterého by se mohli spolehnout, aby splnili svůj konec dohody. Příliš neočekávali, že by se mohli emocionálně sblížit se svým partnerem. Místo toho lásku získali prostřednictvím vztahů s přáteli a členy rodiny.
V dnešní době však očekáváme, že náš partner bude naší spřízněnou duší. Jedinou osobou v našem životě, která naplňuje všechny naše potřeby, ať už jde o sex, společnost nebo emocionální podporu.
To znamená, že milenecké páry obecně pociťují potřebu být svým partnerům emocionálně blízko. Očekávají, že by oba měli jednat a cítit se jako jeden, nebo že by měli být schopni číst si navzájem myšlenky a cítit vzájemné emoce. Jak blízko ale svému partnerovi skutečně chcete být?
Většina dosavadních výzkumů na toto téma byla vedena s předpokladem, že čím si je pár bližší, tím bude ve vztahu šťastnější. Data ukazují, že lidé, kteří se cítí být blízko svého partnera, bývají sexuálně a vztahově spokojenější.
Více není vždy lépe
Tento přístup „čím více, tím lépe“ však často selhává v jiných oblastech výzkumu vztahů. Vezměte si sexuální frekvenci a spokojenost ve vztahu jako příklad. Mnoho výzkumů ukazuje, že obecně platí, že čím častěji má pár sex, tím je se svým vztahem spokojenější. Bližší pohled na data však ukazuje, že to, co je skutečně důležité, je, zda páry dostávají tolik sexu, kolik chtějí. Když výzkumníci požádají páry, aby uvedly jak skutečnou, tak požadovanou frekvenci sexu, zjistili, že čím menší je nesrovnalost, tím vyšší je jejich sexuální a vztahová spokojenost.
Jinými slovy, lidé jsou se svým vztahem spokojeni, protože jsou svému partnerovi tak blízko, jak chtějí.
Pocity nesouladu blízkosti u jednoho partnera mohou ovlivnit i vztahovou spokojenost druhého partnera. Emoce jsou totiž nakažlivé a stres se může přelévat z jednoho člověka na druhého. Druhý člověk tak nabere špatnou náladu a vysoký stres prvního partnera a oba se díky tomu cítí ve vztahu méně spokojeni.
Moderní pohledy na manželství jej často vykreslují jako splynutí myslí, kdy se dva stávají jedním. Tento „vztah spřízněných duší“ funguje skvěle pro některé páry, ale zjištění ze současné studie a mnoha dalších ukazují, že to nemusí být nutně cíl, o který by měly usilovat všechny páry. Místo toho jsou páry nejšťastnější, když jsou partneři spolu schopni o čemkoli mluvit, a také tam kde jsou jejich potřeby uspokojeny ve správné výši. Ovšem ne každý je schopen se svým protějškem sdílet všechna svá přání a touhy.