S úpadkem církve upadá i monogamie. Míra rozvodovosti se pohybuje 45-50 % v ČR, kolem 50 % v USA a až 70 % v Belgii. Polygamie se mezitím vrací, ale tentokrát v jiné podobě.
V roce 2006 se termín polyamory („mnoho lásek“) dostal dokonce do Oxfordského anglického slovníku.
Co to vlastně je?
Polyamorie je filozofie nebo stav partnerského vztahu s více než jednou osobou najednou, s vědomím a souhlasem všech zúčastněných stran. Důraz se klade více na intimitu než jen na sex. Polyamorní vztahy nemusí být jen sexuální. Jde o citové pouto mezi více než 2 partnery.
Opakem polyamorie je monogamie. Mezi lidmi se monogamie objevila převážně ze sociálních a ekonomických důvodů než z morálních nebo romantických. Polyamorie zároveň není synonymem pro polygamii, která je na rozdíl od polyamorie kulturně schválená a kodifikovaná a typicky má podobu polygynie, tedy polygamie, kdy má muž více než jednu manželku.
Ani polyamorie neznamená totéž jako nevěra nebo nezávazný sex, protože důraz je kladen na intimitu a budování vztahů s vědomím a souhlasem všech zúčastněných stran. Ve skutečnosti, zatímco někteří lidé vidí svou polyamorii jako identitu nebo orientaci, jiní ji vidí spíše jako etickou alternativu k nevěře. Navzdory svým etickým rozměrům je polyamorie více stigmatizována než nevěra: nevěra může ohrozit systém, zatímco polyamorie ho jednoduše obchází.
Existuje několik různých typů polyamorie:
- Sólová polyamorie zahrnuje osoby, které nemají primární partnerství. Ve svém osobním životě zůstávají většinou nezávislí.
- Polyfidelity označuje skupinu tří nebo více lidí, kde jsou všichni členové považováni za rovnocenné partnery.
- Hierarchická polyamorie znamená, že jsou dva lidé kteří mají primární partnerství, sekundární a terciární partnerství. Primární partner může mít větší moc nad důležitými rozhodnutími.
- Nehierarchická polyamorie označuje lidi, kteří nemají hierarchii partnerů. Říká se mu také rovnovážná polyamorie nebo vztahová anarchie. Každý partner může dostat stejný čas a pozornost. Mohou mít také stejný přístup k důležitým životním rozhodnutím.
Polyamorní vztahy mohou mít různé podoby. Obvykle jsou to trojice nebo čtveřice – možná jeden pár s druhým. „Polyvěrnost“ odkazuje na uzavřený polyamorní vztah, ve kterém se strany dohodnou, že se omezí jeden na druhého, spíše než aby si vzaly milence zvenčí. V některých případech může existovat primární pár s jedním nebo více „sekundárními“ partnery. Ti jsou možná vzdálenější nebo příležitostní, i když to nemusí znamenat, že jsou méně milovaní. V jiných případech může mít jeden z partnerů vnější vztahy nebo si je přát, zatímco druhý se může spokojit pouze s primárním vztahem. Tato konkrétní forma polyamorie ze strany pouze jednoho partnera nemusí zahrnovat žádnou bisexualitu. Možnosti a permutace jsou nekonečné.
Kromě toho, že je polyamorie blízká přirozenému stavu lidstva, je již dlouho uznávána jako alternativní životní styl v gay subkultuře a stává se stále více mainstreamovým, poháněným feminismem, gay emancipací a fragmentací rodin a komunit. Pokud je polyamorie důležitou součástí identity člověka, je spíše orientací než volbou životního stylu.
Proč páry vyhledávají polyamorii?
Pro začátek je polyamorie méně omezující: umožňuje vztahy s více než jednou osobou najednou, aniž by bylo nutné opustit jeden vztah kvůli jinému nebo se vzdát potenciálně přínosných vztahů. Milovat více než jednu osobu neznamená nutně milovat někoho méně, stejně jako milovat dvě děti nutně neznamená milovat jedno dítě méně nebo více. „Pravá láska“, napsal PB Shelley (anglický básník), „v tom se liší od zlata a hlíny/ že dělit neznamená brát.“ Láska není omezená jako peníze nebo čas nebo zlato a hlína, ale roste ve sdílení.
Polyamory uznává, že vztahové potřeby některých lidí nejlépe uspokojí více než jedna osoba, a naopak zmírňuje tlak z nutnosti uspokojovat všechny potřeby druhé osoby. Vytvořením více prostoru kolem stereotypního, klaustrofobického vztahu může vztahu vdechnout novou lásku a nový život.
Protože polyamorie není výlučná, je méně pravděpodobné, že stávající vztahy a přátelství budou opuštěny nebo zanedbávány ve prospěch jedné osoby. To vede k větší a silnější sociální síti s více zdroji, dovednostmi a perspektivami, ze kterých lze čerpat. Na rozdíl od sériové monogamie je zde menší motivace odepisovat starší vztah – a potažmo i část naší historie a toho, kdo jsme – jednoduše proto, že přišel vzrušující nebo pohodlnější vztah.
Polyamorie má samozřejmě také nevýhody
Od útlého věku nás učí, že skutečná láska je láska pouze jedné osoby a že tato osoba bude schopna uspokojit všechny naše potřeby. Princezna čeká na svého prince, a když ji najde, žijí šťastně až do smrti. O dalším princi nemůže být ani řeči, a už vůbec ne o sluhovi nebo dvorní dámě. Vzhledem k tomuto stavu věcí a stigmatu polyamorie může být těžké najít lidi nebo dostatek lidí, se kterými by bylo možné vést polyamorické vztahy. Ale to je spíše kritika společnosti než samotné polyamorie.
Za předpokladu, že existuje primární pár, je možné, že polyamorie je vhodnější pro gay páry. Protože je pak mnohem méně pravděpodobné, že by se dovolávala bisexuality, což není v preferenci nebo schopnostech každého.
Naprostá většina lidí má sklony k majetnictví a žárlivosti . Princezna nečeká nějakého prince, ale „TOHO“ svého prince. Nový vztah je plný nadšení a vzrušení, což může být pro stávajícího partnera těžké. Žárlivost může být ještě závažnější, pokud je polyamorní pouze polovina páru, zatímco druhá polovina ji spíše toleruje, než aby ji přijala.
Polyamorie vyžaduje čas, energii, důvěru, sebepoznání, emoční inteligenci a komunikační dovednosti. Bez ohledu na stigma a nedostatek právního uznání se věci mohou pěkně zkomplikovat, což může podkopat kvalitu vztahů a samotnou životaschopnost polyamorie. Mnoho lidí nemusí mít čas, energii nebo schopnosti zvládat více než jeden vztah a samozřejmě nemusí cítit potřebu mít více než jednoho partnera.
Nejdůležitější na takovém typu vztahu je důvěra a komunikace, ostatně to by měl být základ každého zdravého vztahu.
Zdroje: webmd.com, psychologytoday.com
Foto: freepik.com